Každá tolerance má své meze

Ačkoliv to dělám nerad v tomto článku to bude zase o sportu.

V rámci možností toleruji všechny olympijské hry. Konec konců, sportovcům přeji, že mají tu čest jít pod svou vlajkou při této příležitosti a lidem, kteří mají volno a chuť se dívat na OH, ať touto činností tráví kolik chtějí času.

Jak jsem napsal v předchozí části, lidé kteří mají volno a chuť se dívat na OH, ať tak činí a ti jsou mi ukradení, čili je toleruji. Naopak je tu situace, kdy lidé nemají volno a svým počínáním vás zdržují od práce a takové tolerovat nebudu ani 10s. Ještě dokážu zkousnout, když si to někdo pustí bez zvuku po očku mrkne na obrazovku, ale zároveň dokáže plnohodnotně fungovat a reagovat. Takový je mnou také tolerován. Nikdo jiný nemá šanci. A vrcholem je, když přijdou za vámi ať jim to pustíte, protože máte velký monitor.

V podstatě si tak říkám, že když mě lidé znají a vědí jaký mám názor na sport a toleranci k němu, tak se snaží stejně si prosadit svou. Tímto způsobem můžou u člověka vyvolávat stav, že přestane tolerovat i ty, kteří se na to dívají ve svém volném čase a vůči sportům získá naprostou nenávist a tolerance skončí definitivně.

Autor: